Životní příběh bývalých studentů naší školy

Během „Dnů otevřených dveří“ SPŠ Emila Kolbena v Rakovníku navštívilo naši školu mnoho absolventů, kteří chtěli nejen navštívit své bývalé pedagogy, ale zajímaly je i stavební úpravy objektu školy a její nové vybavení zejm. technologické. Mezi tuto skupinu návštěvníku patřili i bývalí studenti, bratři Ondřej a Jakub Voharčíkovi. Při této příležitosti věnovali škole cenný dar, a to 11 ks fréz pro obrábění kovů, které škola určitě při výuce využije. Při příjemném rozhovoru jsme se dozvěděli, co dokázali v období od ukončení studia na naší škole, a jak „dobrodružná“ jejich profesní cesta byla. Jejich příběh je natolik zajímavý, že jsme Ondřeje a Jakuba požádali o krátký rozhovor, který vám přinášíme.

 

Co Vám studium naší školy do života přineslo a jakým směrem jste se na své další profesní cestě posunuli?

Ondřej: Studium mi přineslo nové kamarády, jiný přístup učitelů než na základní škole, už nás nebrali tolik jako děti, a samozřejmě vědomosti. Ty jsem ale v tu dobu nebyl schopen docenit. Popravdě jsem se ke strojařině dostal trochu jako slepý k houslím. Původně jsem se byl podívat na dni otevřených dveří (tenkrát ještě ISŠT Rakovník) kvůli zájmu o počítačovou grafiku, doma jsem si tvořil různé věci ve Photoshopu. Zjistil jsem, že se jedná o trochu jinou grafiku, ale i tak mě to zaujalo a další rok jsem nastoupil. Tak nějak jsem se školou „plácal“ až mi v pololetí promluvila do duše paní Žižková, kterou jsme měli na technologii, a které bych tímto rád poděkoval. Myslím, že mi vycházela známka mezi 3 a 4. Paní Žižková mi dala 3 a řekla, že ví, že mám na víc. Nevím proč, ale to mě „nakoplo“ a od té doby jsem se začal všemu více věnovat a časem jsem zjistil, že mě stroje vlastně baví.

Od druhého ročníku střední školy, kdy se kreslil svařenec páky, jsem neměl rád svařence. A paradoxně jsem se od začátku své profesní kariéry zabýval hlavně svařenci, a to až do minulého roku. Teď se v zaměstnání svařencům spíše vyhýbám, a proto jsem se jimi začal zabývat mimo zaměstnání sám.

 

Jakub: Studium mi přineslo spoustu potřebných znalostí ze strojařiny. Hlavně mě zaujal předmět stavba a provoz strojů, kde jsme vymýšleli a počítali různé mechanismy. Ve škole jsem si ale prošel celým procesem - konstrukcí, výběrem materiálu, tepelným zpracováním i samotnou výrobou.

Z počátku jsem chtěl být konstruktér ve 3D, ale po zkušenosti z brigády na obráběcích strojích mě začalo táhnout obrábění více. Hlavně po zkušenostech na velkých strojích jako je SUS 80, kde se vyráběly i hydraulické válce včetně broušení. Dále k obráběcím stojům přibylo i CNC ovládání a bylo jasné, že se vydám touto cestou.

 

Vybudovali jste úžasnou dílnu pro zpracování kovů, jak se Vám to podařilo, jak probíhala její výstavba?

Dílna byl nápad Jakuba. Dělal jako maturitní práci domácí soustruh. Ten ale nakonec nedodělal, protože se nám povedlo koupit tovární stroj, i když z první republiky. Přemýšleli jsme kam s ním a naskytla se příležitost. Měli jsme dohodu, že když si u strýce dostavíme rozdělanou dílnu, můžeme tam 5 let být. Tak jsme toho využili, dílnu dostavěli do použitelného stavu a při tom jsme vyměnili soustruh za novější a přikoupili frézku, které jsme udělali lehčí „repas“ a vyměnili také za novější a větší. Tu jsme do šroubku rozebrali, nechali přebrousit lože, vyměnili ložiska, těsnění a další díly, vše nalakovali a opět složili. Bylo v plánu ji prodat a koupit CNC. Po prodeji nám ale strýc oznámil, že v dílně můžeme být do konce roku a potom buď odejít, nebo platit nájem. Byli jsme tam asi 3. rok, ale dohoda už nějak neplatila. Domluva nebyla možná a písemně jsme nic neměli, protože jsme nic podobného nečekali.

Bylo tedy nutné vyřídit stavební povolení, to vyřídil Jakub přes zimu. Také jsme přes zimu sehnali okna a další materiál. Měli jsme štěstí na rok, 2018 byl asi nejhezčí rok na stavbu, jaký jsme mohli mít. Hned brzy na jaře jsme začali kopat základy a bourat původní budovu. Vše po práci a co zdraví dovolilo, vydatně pomáhal táta, původně zedník. Kromě odbočky pro topení jsme zvládli sami vše od základů až po střechu. 24. prosince 2018 jsme stěhovali poslední věci z původní dílny u strýce. Sice nebylo vše dodělané a dílnu jsme jen temperovali horkým vzduchem od komína hnaným přes topný kanál, ale stihli jsme to.

 

Bylo složité sehnat vybavení? Některé stroje jste si sami rekonstruovali, jak náročné to bylo?

Jelikož jsme neměli do začátku velký kapitál, bylo složitější vybavení sehnat. Vynahrazovali jsme to vlastním nadšením a prací. Snažili jsme se všechno zvládnout pokud možno sami. Začalo to soustruhem z první republiky, který jsme opravili a prodali. Za to jsme koupili dražší stroj, opravili a prodali a takto přes několik strojů až k CNC soustruhu, který máme dnes. Navíc téměř v polních podmínkách, kdy v původní dílně bylo téměř stejně jako venku. V létě horko díky rozpálené střeše, v zimě i přes topení v kamínkách zima, že přimrzaly ruce k odlitkům.

Samotné opravy strojů byly nejprve složité, fotili jsme vše krok po kroku, abychom to mohli opět složit. Konstrukční postupy jsou ale podobné a postupem času si na ně člověk zvykne a už není nutné dokumentovat každý krok. Nyní už si fotíme postup jen u specialit, například přítlačný mechanizmus revolverové hlavy. Ale až budeme dávat dohromady další, už to asi nutné nebude.

Jaké své pracovní úspěchy považujete za nejdůležitější, a které realizace byly pro Vás nejzajímavější?

Ondřej: Nejzajímavější realizace pro mě bylo zpracování dvou projektů velkých točitých schodišť, do kterých se jiným firmám moc nechtělo. Ta, kde jsem byl v tu dobu zaměstnaný, si troufla a já jsem tyto projekty dostal na starost. Jedno schodiště byla šroubovice do patra, asi půl tuny vážící kotvení a druhá šroubovice do 2. patra.

Za svůj dosavadní největší úspěch ale považuji tvorbu výrobní dokumentace pro první ze dvou zmíněných schodišť. Je nainstalované v Praze v OC Bořislavka v atriu horních pater s kancelářemi. Schodiště je šroubovice s proměnným stoupáním přes 3 patra. Horní část je kotvena do galerie atria. Prostřední prochází skrz jeden kotevní prstenec a stojí na posledním. Každý prstenec má 4 metry v průměru a váží cca 4 tuny. Celé schodiště váží 18 tun a zábradlí tvoří kroužené několikavrstvé sklo tloušťky 40 mm. Vzhledem k nedodělanému stavebnímu projektu to stálo trochu nervů, ale výsledek stojí za to.

Jakub: Za nejdůležitější pracovní úspěchy počítám obrábění ve firmě RTS hned vedle školy, kde se vyráběli hydraulické lisy, na které je potřeba přesných výrobků jako válce, písty, sloupy pro vstřikovací lisy, části hydraulických rozvaděčů atd.

Dále výroba již u nás, pro domácnosti, české ocelárny, výrobce kabelů, pekárny, ale i pro zahraniční firmy.

Asi nejzajímavější realizace z mého pohledu byla oprava spousty strojů a samotná stavba naší dílny.

Jaké další profesní plány do budoucna máte, kam byste se rádi posunuli?

Ondřej: To je pro mě těžká otázka. Plánů mám hromadu a cíle vysoké. Rozhodně by se mi líbil přesun do nějaké menší haly, kde by bylo místo pro více strojů. Určitě by bylo dobré také přidat k vlastním zámečnickým výrobkům ještě něco, kde by bylo nutné i obrábění. Časem si založit s bratrem společné s.r.o., případně třeba i něco většího. Asi nemá cenu vše vypisovat, čas ukáže, co umíme a kam až se dokážeme posunout.

Jakub: Plánuji určitě koupi dalších strojů pro rozšíření pole působnosti, ale i vylepšení stávajících strojů pro modernizaci strojového parku.

Rádi bychom se časem posunuli do nějaké haly, protože naše dílna začíná být pomalu ale jistě dost plná.

Moc děkujeme Jakubovi a Ondřejovi za rozhovor, přejeme jim mnoho dalších úspěchů a splněných plánů v profesním i osobním životě a těšíme se až nás ve škole opět navštíví.